Fronta na lístky

O frontě na lístky do divadla Járy Cimrmana se toho ví v některých kruzích mnoho, v jiných málo. Ale i když člověk slyšel již několik historek, stejně úplně neví, o co se jedná, dokud si to neprožije na vlastní kůži.

Já sám měl tu čest dvakrát. Poprvé to bylo letos v březnu, což byl prapůvodně Matějův nápad. Někdy to někde zmínil, že by se tam mohlo vyrazit a že by se mohlo vyrážet od něj z Vysočan, kde by člověk strávil část noci v teple. Že to bude už v březnu jsem nějak nepočítal, protože většina lidí, kteří by šli, byla na horách. Pak jsem ale zjistil, že to vychází až týden potom, co se vrátí a tak jsme to narychlo vyhlásili. Mnoho se nás bohužel nesešlo, ačkoli Matěj spojil toto hlasování s důvěrouvládě, totiž se svými narozeninami. A tak největší odvážlivci byli nakonec on, já, Standa a na čestném místě Hanka. Teď bych měl psát hrozně ohnivě a poutavě, abyste všichni strašlivě litovali, o jakou psinu jste zase přišli. Ale kdo ví, jestli se mi to v pauze mezi mezi cvičeními a s půlročním odstupem podaří.

Nevím, co se dělo zpočátku, protože jsem k Matějovi dorazil díky školním povinnostem až v jedenáct večer. Co mě opět rozesmálo už u vchodu, ačkoli jsem to viděl už dříve, je jmenovka na zvonku. Uznejte, když je mezi obvyklými cedulkami typu Vomáčkovi, Bubeníkovi, Vaňková, Bláha, Novákovi a podobně  jedna, kde je propiskou napsáno  MATĚJ, tak to něco vypovídá. Co přesně a jak se dělo už si řádně nevzpomenu, i když, já to mám možná někde napsané, rozepsané, ok, já se zkusím podívat a doplním to třeba večer.

Každopádně, po bujarém veselí, kdy jsme porcovali dort naběračkou na polévku, protože krájet nožem je trapný a jedli jsme ho vařečkami a kvrdlíky a po té co jsem dopsal protokol na fyzikální laborky jsme někdy ve tři v noci konečně vyrazili Matějovým vozem Renault Clio směrem na Žižkov. Možná byste čekali, že se teď z mého referátu dozvíte, že jsme cestou brali benzin a něco o obsluze čerpací stanice, ale to se nenechte mýlit, protože jsme cestou dělali něco jiného. Nepletu-li si to  s jinou noční eskapádou, tak jsme mimo jiné jeli zkratkou, která vypadala tak, že jsmezajeli na něco co vypadalo jako chodník sloužící k parkování a dojeli jsme po tom k cestu blokujícímu patníku. Prostě takový betonový sloupek, který měl zabraňovat autům v průjezdu. Někdy jsou takové sloupky vybaveny mechanismem, že, klidně i dálkově ovládané, zajedou do země a umožní průjezd. Matěj to zde má zmáknuto podobně, s tím drobným rozdílem, že dálkovým ovládáním jsem se stal já se Standou, vyskočili jsme z auta, vyndali patník ze země, auto projelo, my ho tam dali zpátky a jelo se. Před divadlem jsme již nalezli na roční dobu poměrně solidní frontu a nestačili se divit, jak to vypadá doopravdy. Stručně bych mohl říct, že jednou do měsíce je na Žižkově kemp a zdarma.

Fronta začínala těsně přede dveřmi divadla, kde na klice byla pověšena jakási látková nákupní taška. Následovalo křeslo s nějakou paní, u chodníku přistavená dodávka, z níž koukaly nohy ve spacáku, pak tři stany, čtyči lidi spící pod celtou, dlaší stan, lidi, stan a to už jsme se dostávali na roh, kde sedělo pět pařanů s notebooky (nevypadalo, že by to byla dohodnutá skupinka, sešli se čistě náhodně) na rybářských sedačkách, několi čtoucích si a postávajících, pak nějací dva matfyzáci, s nimiž jsme se družili a my. Vybaveni stanem, vařičem, kotlíkem a dalším vybavením jsme začali budovat výškový tábor. Neříkejte, že zarážet stanové kolíky mezi dlažební kostky, jíst dort stanovými kolíky, zubními kartáčky a cédéčky není skvělá věc:-D

Hergot, čas se mi krátí, tak ještě stručněji. Zatímco ostatní spali, já si četl pod lampou skripta na další den, než přišla Nikola a vystřídala mě, protože jsem měl dělat od půl osmé ve škole zápočtový svar. Přinesla nám nějaký koláč, což bylo po ránu velmi milé a s teplým čajem se nám podařilo snížit nemocnost na pouhých 25%. Proč dvacet pět procent - protože Matěj pak nemocen lehnul a tak jsme šli pro lístky jenom s Hankou. U okénka kasy jsme ale zjistili, že nám chybí čtyřicet korun, protože jsem měl míň peněz, než jsem si myslel. Pán za námi nám ale je ale dal, jako „příspěvek na studenty“, ale nevím, jestli toho pak nelitoval, protože chtěl lístky na to samé České Nebe, na které jsme si jich šestnáct vzali my... Na představení jsme ho neviděli, tak už jsme možná opravdu vzali posledn. Tímto tedy děkuji jménem všech neznámému dárci. (pán s brýlemi hned vlevo).

Ono vůbec jednou z nejlepších věcí na tom celém je, jaká tam panuje mezi lidmi skvělá nálada, i přes nepřízeň počasí. Teď po druhé, jsem tam byl v září, tak jsme měnili víno za kremrole, mezi čekajícími skupinkami se vedou čilé hovory a tak vůbec. Teď v září byla fronta daleko delší, už o půlnoci, kdy jsme dorazili byla až k prvním vratům. Zatímco tenkrát v březnu jsme dostali od čísla 60, teď to bylo skoro dvakrát tolik. To jsem tam byl s pár lidma z oddílu a bylo to taky super. Ještě bylo teplo a tak jsme klidně mohli spát pod širákem. Kromě policajtů, kteří mají v ulici služebnu tu teď ale chodili i různě přiopilí cizinci, chodící do místního hostelu a nechápavě se k nám chodili ptát, na co je tu ta fronta. Že může být do divadla nedovedli pochopit už vůbec. A ještě asi dvakrát za noc někdo v protějším domě otevřel okno a začal pokřikovat, že tam mají volnou postel a teplo a jak jsou ty matračky měkké:-D

Co jsme se tu teď naučil nového, že v sedm hodin to chce začít balit. Před půl se totiž fronta dala zuřivě do pohybu a předešlo nás  asi 50 lidí, naštěstí nám ve předu drželi místo. To totiž asi vepředu jako na povel zabalili stany.

Dál: na záchod se dá chodit buď na Vítkov a nebo do zeleně(není moc kritá, ale v noci je tam poměrně klid) směrem k VŠE.

Jinak organizace je taková, že se v osm ráno otevře pokladna a vydávají se pořadová čísla. To se stihne rozdat tak do čtvrt hodiny a pak si můžete jít kam chcete. Pokladna k prodeji se pak otevírá v 16:30 týž den. Na nástěnce před divadlem je vystaven rozpis, v kolik se mají zhruba jednotlivá pořadová čísla dostavit a opravdu jim to funguje, takže třeba 60-90 v 17:30

Prozatím konec - nestíhám.