Tak tedy Martýno. Ahoj. :)

Na začátkus byla. Ten chaos z Célébration jsi viděla, ale krom jedněch Clubek, který zmizely kdesi v propadlišti cizího žaludku, jsme měli všechno. Zázrakem :)

Na nádraží jsem dorazila asi třetí nebo čtvrtá, stihli nakonec všichni. Seděla jsem veprostřed na zadní pětce, což je z hlediska mého kolene nejvýhodnější místo vůbec. Vedle mě seděl z jedné strany střídavě Lukáš s Matějem (furt, ale furt se přehazovali. Určitě jsem se ptala proč, ale už nevím, co řekli), z druhé strany pak Tyristor a u okna Pavel. Pokud jsi četla něco na Erupci o mých čtyřech podvědomích, tak to je produkt jedné noci strávené na příliš malém prostoru s příliš mnoha lidmi. Přes den jsme tak nějak četli a diskutovali v rozšířeném kruhu řady před námi (Dutohlávka, Miller, Kofola a Eva), ale pak v noci ti, co seděli na normálních sedačkách spali, zatímco kluci se předháněli ve vtipnostech a já v marných pokusech, jak je vyštípat do uličky, abych si tam mohla lehnout sama. ;) Nakonec jsme se tam nějak víceméně úspěšně naskládali a dokonce jsem pár hodin i spala - dokud se neudělala takováta nesmyslná zastávka uprostřed noci, asi v půl druhé, po níž se rozjela pravá psychedelie.

Musel s tím podle mě začít Lukáš (stejně jako s těma divnejma předmětnejma vazbama, ze kterých se pak těžily některé vtipy půl puťáku), ale má se to tak, že pokud se 4 hodiny v kuse směješ, místo abys spala, ráno na tom moc dobře nejsi. Do Perpignanu jsme dorazili nějak o dost dřív, vlastně sotva co se to u nás uklidnilo a začali jsme autobusově klímat - rozespalý Matěj je ukázkou pravého chaosu.

Pak jsme se bez velkých peripetií dostali do Vincy, kde jsme měli od Kofoly naslibovanou přehradu - v tom busu bylo totiž děsný vedro, takže tou představou přehrady jsem se zaobírala dost často - ovšem kofolí reklama. Dorazili jsme tam: jakési koryto, které do té přehrady ústilo, o kus dál se rozšiřovalo v takovou nevábně vyhlížející zátočinu, okolo prach místo vysněné trávy... prostě cesta k přehradě samotné by byla příliš zacházková, takže kdo chtěl, mohl si tam dojít.. což se mi nakonec tak moc nechtělo. Našli jsme si tedy trávu o kus vedle a většinou se natáhli a snídali / spali. 

Vyrazili jsme v 11, což nebylo chytré, protože bylo VEDRO. A furt se zhoršovalo. Nakonec jsme při první příležitosti zakempili na jakémsi odpočívadle v jedné vesnici, kde byl stín, a oběd protáhli na siestu. Dost lidí sice nesouhlasilo, ale kus vedra jsme přežili aspoň trochu příjemně. Pokud je mi známo, zbytek dne jsme stoupali. Když si teď tak projíždím tu cestu v hlavě, snadno se mi stane, že z Finestredu jsem hned na Pic Marbel, ale těch 500 nebo kolik metrů nahoru tam bylo. :) Nejhorší na tom všem bylo, že jsme to horko těžko vylezli a pak jsme asi dvě hodiny zase klesali to samé dolů. Myslela jsem, že mě omejou. (Dobře, nebylo to "to samé", ale stačilo to. O metr víc a nikam bych nešla! Mimochodem, na BFT v sekci "po Pyrenejích" visí profily.)

Bylo to ale hezké tábořiště i s řekou. Druhý den se vstávalo v šest.. myslím, že mě museli vyklepat ze spacáku. Ten den jsme lezli pro mě stále neuvěřitelných 1600 metrů nahoru.

.. Koukám, že míra detailu je možná až dost vysoká. Kdyžtak mě, prosím, kroť. Přidám (doufám) zítra, teď musím zase běžeti.

Aloha aloha. :)

Komentářů

Hledat RSS

Tyristor   |2009-10-14 23:07:10 Tak i když jsem napsal „vsuvka komentátora bez komentáře“, tak to možná trochu okomentuji. Má schopnost empatie není valná, ale odvažuji se tvrdit, že to vytihuje část Hančiných pocitů po cestě. Pokud tedy přes ty záchvaty smíchu zvládla nějaké další pocity mít

Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář!

Powered by !JoomlaComment 3.26

3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved."