|
Už kdysi dávno, myslím, že hned po maturitě, někdo přišel s nápadem (tipla bych to na Tyristora nebo Kofolu), jak si vystřelit z Míly – první den školy na něj budeme v lavicích čekat místo jeho nové třídy my. Mělo to jeden háček – Míla si dal od třídnictví pauzu. Já jsem to ale v hlavě měla pořád a tak jsme letos, kdy měl Hrubeš dostat kvintány, tuto akci na poslední chvíli zorganizovali. I když jsem mail posílala dva dny předem a spousta lidí byla ještě na prázdninách, tak se nás sešlo poměrně dost – asi 15. Sraz byl okolo tři čtvrtě na osm před školou u kontejnerů s tím, že detaily a provedení se doladí na místě. Nikdo nezaspal, i když vstávat tak brzo si většina z nás odvykla (Hanka v mailu: „Ty jo, zase vstávat takhle brzo? Jo, jestli se mi podaří probudit se dostatečně včas, dojedu si do školy.“).  Místo srazu jsme museli trochu posunout, protože před školou už je jenom jeden kontejner, takže bychom tam byli pěkně na ráně. Když jsem tam tak postávala, u chodníku zaparkovalo stříbrné auto se dvěma důchodci. Přemýšlela jsem, kam (nebo odkud) takhle po ránu jedou, že by jeli pro čerstvé pečivo k snídani? K mému překvapení z auta vystoupila Jánská… Hm, už ty brýle na dálku potřebuju opravdu nutně. Pomalu jsme se scházeli, vyprávěli jak se kdo má, až jsme skoro zapomněli, že bychom měli začít spřádat náš plán. Kvinta B by měla mít třídu ve 306, takže jsme prošli okolo šaten, kde jsme potkali pana ředitele a vrazili do několika dalších profesorů, a šli doleva směrem k tělocvičnám, abychom se na schodech nepotkali s Hrubešem. Úplně jsme zůstali zírat na zbrusu nové přízemí, ale ne, to si prohlédneme potom, rychle nahoru. Zvonilo. Někteří se trochu zděsili, aby nebyl Hrubeš ve třídě dřív než my, ale naštěstí to bylo první zvonění, v 7:55. Týna: „Ono zvoní dvakrát? To už jsem zapomněla…“Přišli jsme ke 306, kde byla na cedulce překvapivě napsána jako třídní Dřínková. Ale naštěstí to byl nějaký omyl, tady je třídní opravdu Hrubeš. Standa kvintánům přednesl náš plán, studenti se ochotně odešli schovat na záchody a my jsme obsadili lavice a už jen čekali. Chvilku po zvonění se otevřely dveře, Míla ale stál zády a ještě si s někým povídal. 
Petr, který seděl nejblíž, viděl, že je to Jánská a trochu se bál, aby nás neprozradila. Ta (jak se pak přiznala) nás vůbec nepoznala, jen jí přišlo divné, že je ve třídě tak málo lidí…A pak už Hrubeš vešel do třídy, chvíli stál udiveně ve dveřích, než zvolal: „Kde jsou?“ Následovaly neustálé výbuchy smíchu – vysvětlili jsme mu, že jsme jeho třídu poslali se schovat, ale že se nemusí bát, že jsou ve škole (aspoň jsme v to doufali – že neodejdou někam na pivo…). Pak se nás ptal na Norsko, jestli jsme všichni přežili tu sněhovou vánici, jestli tam nikdo neemigroval… Na řadu přišel i školní řád :) Hrubeš si postěžoval, že si připadá jako šašek, když má omlouvat oktavánům jejich absence, protože si tam každý může napsat, co chce… Po deseti minutách jsme došli pro kvintány, abychom je zas moc nezdržovali, a šli jsme na průzkum po škole. Hned naproti, ve 324, měla třídu Brdičková. Poslali jsme Lenku (nebo někoho jiného? už přesně nevím), aby si půjčila židli, že tam pak nalezou ostatní a schválně, co na to Brdičková řekne :) Lenka vešla, ale pí. prof. to vůbec nepřišlo divné, že si někdo chce půjčit židli. Až když nás tam vlezlo asi deset, tak udiveně stála mezi lavicemi a začala se smát… Když jsme se s ní o tom pak bavili, tak říkala, že „zírali oni i já,“ a třídou znělo „ty vole, kdo to je?“ Hm, na Alej už jsme vážně přestárlí, třeťáci nás už vůbec neznají…Kam dál? Při pohledu na seznam třídních profesorů jsme zjistili, že těch, které jsme měli, je jenom pár. Zamířili jsme o patro níž za Hanzlíkem. Chvilku jsme přemýšleli, co na něj vymyslíme, nakonec jsme zůstali u prosby o půjčení židle. Za chvíli jsme tedy měli židli, ale Hanzlík si skoro ani nevšiml, že v jeho třídě někdo byl. Tak jsme vyslali dalšího dobrovolníka, tentokrát pro křídu. My na chodbě jsme už byli pěkně vysmátí, ale Hanzlík právě rozdával septimánům rozvrhy a jen se culil pod vousy. Pak šla Lenka pro třídnici – „Dobrý den, není tu třídnice oktávy A? Hledáme ji již druhým rokem…“ A pak ještě někdo šel vrátit židli a křídu. 
Když jsme tak postávali na chodbě, šla okolo Wohlgemuthová do kabinetu a prohodila: „Vy se nudíte a tak tady prudíte.“ Naší další obětí měla být Miss Byrne, teď už vlastně Mrs. Cuffey. Oktaváni už ale odešli a jejich třída byla prázdná. Hned vedle byla třída prof. Zíbové a Standa měl v hlavě další kousek – vtrhneme do třídy a budeme zběsile hledat jeho bundu, jestli není někde ve třídě, a Standa nakonec vítězoslavně prohlásí: „Jé, vždyť já ji držím v ruce!“. Divoké to vážně bylo, Zíbová se jenom smála a chudáci kvartáni nevěděli, co se děje. „To jsou bývalí maturanti, Ondru přece znáte ze seznamováku,“ snažila se jim pomoct. Na chodbě jsme pak ještě potkali prof. Horálkovou, která jenom vykřikla „No jejda!“ Všichni jsme žasli nad tím, že si nás všechny pamatovala, vyjmenovala jednoho po druhém! Po šesti letech, co jsme ji neměli, tedy klobouk dolů! Po schodech pak šla Sýkorová, která jen podotkla, že se vracíme „na místo činu“. Pak jsme ještě zašli za Katrinou do kabinetu – Tomáš si potřeboval v devět zapsat tělocvik, a i když bylo teprve tři čtvrtě, byla to dobrá záminka, jak se k ní dostat. Katrina seděla u počítače a tak ji poprosil, jestli by nemohl na chvíli na internet. Katie v tom neviděla problém, potřebuje na počítač, what’s up? Když ale viděla můj foťák ve dveřích, tak jí došlo, že na ní něco šijeme, a začala se smát. Na chodbě se nás ptala, jak se máme („Máme ještě měsíc prázdnin, tak jak jinak než dobře.“) a já jsem se jí schválně zeptala, jak se těší na ples (je třídní oktávy, takže bude muset absolvovat promenování na parketu). „Well, I really like ples, I like the dancing, drinking…“, ale že zrovna nemusí být středem pozornosti. No uvidíme, jak se s tím popere, 3. prosince v Lucerně :) Nakonec jsme se vrátili za Brdičkovou do kabinetu, jak jsme jí předtím slíbili. Nejdřív se ptala 
na Norsko, kde přesně jsme to byli (vypadalo to, že to tam zná jak své boty), jestli jsme nezmrzli a podobně. Pak jsme se bavili o všem možném, strávili jsme s ní nejmíň půl hodiny, pak už většina lidí musela jít. Cestou jsme si ještě pořádně prohlédli přízemí, kde to vypadá jak někde ve vesmíru. Celá chodba je nová, dveře jsou skoro až do stropu a mají okénko. Díky němu jsme viděli, že v 024 je plesový výbor, a to si Standa nemohl nechat ujít. Šli jsme tedy ještě pozdravit prof. Jánskou, která nás ujistila, že si nás předtím vůbec nevšimla, i když my jsme okolo ní několikrát prošli. Ve třídě byla i prof. Edrová, která se „zaučovala“ – od příště bude ples na ní. Pak už nás Jánská vyhodila, že potřebují něco udělat a ona pak musí na pedagogickou radu. Tak jsme to tedy se slzou v oku vyšli ven, kde mezitím začalo pršet…
|
: 