Češi v Německu „křečkují“ vejce, řetězec omezuje jejich prodej

"Spanilé jízdy" Čechů do Německa za levnějšími vejci mají své důsledky. Tamní řetězec diskontních supermarketů Netto totiž omezil v některých svých obchodech na východě Německa prodej vajec na osobu. Zvýšenou poptávku českých zákazníků po německých vejcích kvůli jejich výraznému zdražení a místy i nedostatku na českém trhu začala německá média nazývat „křečkování“.

Po jednom měsíci stráveném v Kodani se musím přidat ke Kofolovi a jeho nadšení Dánskem (jediné, co nadšení místním prostředím mírně kazí, je cenová úroveň všeho, ale k tomu se dostanu).

Ačkoliv jsem před odjezdem slyšela/věděla, že Kodaň je město uzpůsobené pro cyklisty, plný rozsah těchto slov jsem si představit nedokázala. Kola jsou všude… na stanicích metra jsou nekonečné řady dvoupatrových stojanů, což neznamená, že se neparkuje, kdekoliv se člověku zachce. Takže zatímco v Praze člověk řeší, kde na tom obrovském parkovišti nákupního centra zanechal auto, tady je úkolem najít kolo. Což z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že není vždy úplně jednoduché.
Ulice má zásadně tři části – pro auta, pro kola a pro chodce, takže pohyb po městě je neuvěřitelně pohodlný, protože není třeba stresovat se kolem jedoucími auty. Jediné, co je nutné hlídat, jsou předjíždějící cyklisté, nepozorní chodci… a zelená na semaforu. Co mi připadalo zvláštní, je způsob odbočování vlevo. Funguje to totiž tak, že křižovatkou pokračujete rovně, zastavíte se na rohu křižovatky, natočíte se do potřebného směru, počkáte na zelenou a pak teprve vesele pokračujete dál. Další postřeh je, že pokud chcete zastavit, musíte nejdřív zvednout ruku a dát najevo těm za vámi, že se něco bude dít. Což zejména zpočátku představuje docela problém, když něco hledáte, najednou zjistíte, že jedete kolem a automaticky zastavíte, protože už není čas na to, dát signál… není dobré to opakovat, ostatní cyklisté jsou pak docela nerudní :D
Kola se tu kradou jak na běžícím pásu. Údajně to dělají Rumuni a naštvaní studenti, kterým bylo kolo odcizeno. Takže trh s koly je dost rušný. Nejčastěji se kola „předávají“ mezi studenty, nicméně kvalita kol je občas dost šílená…. Já strávila tři po sobě jdoucí dny návštěvou cykloservisu, které jsou na každém kroku, kvůli píchlé duši, protože střípky skla jsou taky na každém kroku (ano, umím si vyměnit duši sama, ale nebyly tu úplně vhodné podmínky a zarezlé šrouby nechtěly povolit).
Nicméně používat kolo jako dopravní prostředek je neskutečně flexibilní a tím pádem i skvělé, odpadá jakékoliv přemýšlení nad tím, kdy jede bus, kde je třeba přestoupit a podobné banality. Bude se těžko přecházet na „pražský“ režim, kdy mi o víkendu jede autobus jednou za dvě hodiny. Na druhou stranu je pravda, že je skutečně silný zážitek jezdit na kole v -13°C. Stačí 2 minuty a ruce necítíte… takže třeba zamčení zámku pak představuje docela zapeklitý úkol.
O městské dopravě moc referovat nemůžu, protože zkušenost je minimální. Jediné, co stojí za zmínku, je, že vlaky metra jsou řízené automaticky, takže chybí kabina pro řidiče a vypadá to dost zvláštně. Takže jsme takhle jednou jeli v první řadě a připadali si jako na horské dráze, protože jsme přímo před obličejem měli přední sklo. Nicméně co tak pozoruju, tak tady všechno jezdí poměrně často (ale pokud byste se zeptali lidí z Hong Kongu, tak si budou stěžovat, že musí třeba 5 minut čekat na vlak :D, takže záleží dost na úhlu pohledu).

Co se školy týče, tak to očekávání splňuje jen částečně. Čím dál více to připomíná náš způsob výuky. Nicméně záleží hodně na konkrétním vyučujícím. Obecně je na každou hodinu předepsaná povinná literatura (rozsah je kolem 50-70 stránek na jednu přednášku), kdy se od studentů očekává, že ji přečtou, než na přednášku přijdou. Proto je pak docela zarážející, když přednášející jen zopakuje, co si člověk přečetl v knížce večer předtím. Naštěstí to neplatí všude… Ale i samotní dánští studenti říkají, že je to občas nesmysl číst. Nicméně se očekává, že povinná literatura bude tvořit základ seminárek.
University of Copenhagen má několik kampusů rozesetých po celém městě. Většina mých přednášek se odehrává na kampusu v centru města, který mi na první pohled připomněl Bradavice (i když s méně věžičkami). Vzhledem k tomu, jak často se tam ztrácím, jsem přesvědčená, že i schodiště tady fungují jako ta bradavická, a tudíž člověk dopředu neví, kde skončí.
Zarážející je důvěra ve studenty. Díky studentské kartě se člověk může dostat téměř do jakékoliv budovy ve školy v kteroukoliv denní i noční hodinu (včetně knihoven apod.). Takže je tu poměrně běžnou praxí, že studenti přes noc píší ve škole seminárky. Jediné, co není oficiálně tolerováno, je přespávání ve škole… nicméně i to se stává. Stejně tak půjčování knih funguje na principu samo-odbavení. V Praze bych tomu bohužel dala dva, maximálně tři dny, než by byla knihovna rozebraná. (a tímhle způsobem tady funguje dost věcí)  

Vyřizování administrativy je tady vtipný asi jako kdekoliv jinde. Pohádka o slepičce a kohoutkovi hadr… Každý, kdo chce v Dánsku zůstat déle než tři měsíce, musí zažádat o Residence Permit, na jehož základě si může zažádat o „žlutou kartičku“, čímž vzniká nárok na zdravotní péči. Samozřejmě se to vyřizuje na různých úřadech. No a jen tak mimochodem jsem se na jednom z úřadů dozvěděla, že Frederiksberg, což je čtvrť, ve které bydlím, je samosprávná oblast, takže administrativně pod Kodaň nespadá a má vlastní úřady… Úžasná to věc.
A pak mají zvláštní smysl pro humor... i když z jejich strany je to asi čistě praktická záležitost. Když jsem poštou obdržela svou „zdravotní“ kartičku, tak spolu s tím přišla brožurka o dárcovství orgánů s možností zaškrtnout, co chcete darovat v případě úmrtí (vzhledem k tomu, že je to celé v dánštině, tak jsem tomu víc pozornosti nevěnovala).
Poslední poznámka se bude týkat peněz. Je tu DRAHO, což se sice očekávalo, ale setkání s realitou je stejně neméně kruté. Takže naše stipendium nestačí vůbec na nic (a to do Dánska jsou po Británii dotace největší)… nicméně studenti, kteří nejsou ze Střední/Východní Evropy, takové problémy pravděpodobně neřeší, když je člověk chvíli pozoruje.

Pokračování příště...

6/2/2012, Vigo, Galicie, Španělsko

Pro neznalé španělské geografie, jakož i pro ty, kdo z geografie Španělska maturovali (jako třeba já :) ), připomínám, že Vigo je největší přístav v Galicii, na západním pobřeží Španělska (cca 400 000 obyvatel). Galicie je autonomní území s nejdelším pobřežím ve Španělsku, a to díky místním řekám, které vytváří obdoby norských fjordů.  Vigu se přezdívá olivové město, protože je zde příznivé klima pro pěstování oliv, což není pro atlantské pobřeží obvyklé. Hlavní poznatky po třítýdenním pobytu v tomto městě:

1. Je tu zima! Já vím, že v porovnání s mrazy v Čechách může znít místních osm stupňů směšně, ale problém je v tom, že na takovou zimu tu nikdo není připravený. Domy velmi často nejsou vytápěné, stěny jsou tak tenké, že je slyšet telefon u sousedů (ačkoli mě od nich oddělují dvě chodby…) a těsnící okna jsou tu utopií. Navíc je tu velmi vlhko, takže ta zima je taková vlezlejší. Ale vůbec nejhorší je, že člověk se nezahřeje nikde – v Praze si člověk může vlézt do metra, do tramvaje, zahřát se ve škole nebo doma… Tady je všude v budovách chladno, jen obchody bývají vytápěné. Ale třeba v kavárně jsem po pár hodinách poněkud promrzla. Po první přednášce jsem z učebny odcházela s cvakajícími zuby, a to jsem tam seděla v bundě. Teď už jsou na dveřích do školy upozornění, ať lidé zavírají dveře, že je puštěné topení, tak je to o něco lepší, ale první dny byly krušné.

2. Lidi jsou tu neskutečně ochotní, rádi pomůžou, poradí, ukáží. Když jsem se táhla s kufrem do autobusu, tak se mě zeptala jedna paní, ještě drobnější než já, jestli nechci pomoct. Když jsme se chtěli nechat vyfotit u fontány a poprosili starší paní, jestli by nám udělala snímek, tak řekla, že ona tomu nerozumí, ale že za chvilku přijde její syn a vyfotí nás. Syn přijel autem, vyfotil nás a šel k autu. My už jsme se měli k odchodu, ale on ať ještě zůstaneme, že jen jde popojet s autem, aby nám na fotce nezavázelo. A to stál v křižovatce…

3. Ať si kdo nadává, jak chce, ale pražská MHD je bezvadná! Na místní autobusy si pořád nemohu zvyknout. Za prvé jezdí jednou za čas (např. autobus do školy jednou za hodinu), za druhé na zastávkách nejsou přesné jízdní řády, ale jen určité intervaly, kdy to pojede (jsou tam vždy čtyři hlavní zastávky dané linky a časy, ve kterých je autobus na těchto zastávkách. Z toho si má člověk domyslet, kdy to přijede na tu jeho), za třetí v autobuse nic nehlásí, zastávky jsou takové nenápadné sloupky na chodníku a navíc jsou všechny na znamení, takže když člověk přesně neví, kam potřebuje, tak zabloudí raz dva, za čtvrté se platí u řidiče, takže v ranní špičce to dost zdržuje a autobus má i 15 minut zpoždění, za páté je to pěkně drahé – 1,22 € za jednu cestu, bez ohledu na to, jestli jedete jednu zastávku nebo celou trasu, za šesté tu je podivný systém linek a okružních linek, přičemž některé mají ještě trasy A, B, C, to aby se v tom čert vyznal, navíc o víkendu to jezdí jinak než ve všední den, takže se mi stalo, že jsem se vláčela s kufrem a cesta, která by normálně trvala tak 20 minut pěšky, mi trvala skoro hodinu a ještě mě stála 2,5 eur. Taxíkem by to bývalo bylo jednodušší a ani by nevyšlo to o moc dráž. Zajímavé je, že tu jsou všechny autobusy nízkopodlažní a navíc se naklánějí, když přijedou na zastávku, aby mezi autobusem a chodníkem nebyl tak velký schod.

4. Nikdy bych neřekla, kolik jsem se toho za osm let na aleji naučila! Španělsky rozumím vcelku dobře, mluvit mi trochu dělá problémy, ale doufám, že se to zlepší. A i většinu časů si pamatuju, to učení se nepravidelných sloves nazpaměť přece jen k něčemu bylo :) Jen galicijsky se moc nechytám… A vůbec nejtěžší je chvíli mluvit španělsky a chvíli anglicky. To po chvíli nevím, jak se anglicky řekne snídaně…  

5. Jsem hrozně vybíravá ohledně bydlení. Zjistila jsem, že mi chybí jedna důležitá životní zkušenost - kolej. Moc se tu nemůžu smířit s tím, jak jsou některý lidi nepořádný...nevadí mi binec, ale na špínu jsem si (ještě) nezvykla.

6. Galicijština je někdy opravdu zrádná. Platila jsem v kavárně čaj a číšník říká: Uno y veinte (1,20). Tak jsem mu dala euro padesát (seděla jsem tam celý odpoledne na wifi, tak jsem mu chtěla nechat nějaké dýžko) a on se trochu divně díval... Tak jsem mu říkala, ať si to nechá, a on že je to málo - říkal "uno y noventa" (1,90)... A ve škole na přednášce jsem si úplně nebyla jistá, jestli příště budeme psát "testo", nebo se bude číst "texto".

Zaplaťpánbu za Evropskou Unii! Nikdy bych neřekla, jak skvělej výmysl je Evropská kartička zdravotního pojištění! Za prvý, když jsem se (jako cizinec, to každej hned pozná - třeba i chlápek, co mě pouštěl do výtahu a ptal se, kam jedu - do pátýho - a on: vy nejste odsud, že?) ptala, kde je nemocnice, tak se mě zeptali, odkud jsem. De la República Checa. Hm, to není v EU, to je blbý. A já na to, že to je v Evropský unii! A i v tý nemocnici na mě koukali divně, ale s tou kartičkou o něco míň :) Naučila jsem se, že je nutný říkat: Soy de la República checa, de la Union europea. Vůbec se divím, jak neznalí lidé tu jsou - polovině Česká republika nic neříká, občas se chytnou na Československo. A našem členství v evropské unii taky moc lidi nevědí (už chápu, proč jsme měli pořád přednášky o EU... Osvěta je důležitá).

Tohle mě dneska potěšilo. Pamatujete si na lázně Kyselka, když jsme byli na Ohři? Tak dnes na ministerstvu kultury potvrdili, že je nezbourají. Možná, že podepisování petic má stále ještě nějaký smysl.